Historie

SKUPINA MILOSLAVA ŠIMKA

foto: Karel Štoll (čtk)

Miloslav Šimek a Jiří Grossmann přišli do Semaforu v roce 1967 jako víceméně zavedená autorská a komická dvojice, vystupující od počátku šedesátých let v nejrůznějších kabaretních uskupeních, zejména však v Divadelním klubu Olympik. Angažmá v Semaforu jim umožnilo uměleckou činnost přenést na profesionální bázi. Přivedli s sebou své publikum bigbeatové generace, a ačkoli krátce vystupovali i v Suchého hře Benefice, především zde vytvořili vlastní autonomní skupinu. V ní vedle obou autorů působili mj. Zuzana Burianová, Eva Olmerová, Miluška Voborníková, Naďa Urbánková, Pavel Bobek, Milan Drobný, Jiří Helekal a svérázný inspicient Miloslav Balcar. Humor Š+G stál na spolehlivých základech s nadhledem pojaté studentské recese, zprostředkované dvěma postupně se vyvíjejícími komickými typy naivního snílka a jeho věcného a zdánlivě realistického oponenta. Jejich dialogy i povídky pracovaly především s groteskní nadsázkou, zejména v letech 1968–1969 silně inspirovanou soudobou politickou realitou, zatímco Grossmannovy písňové texty vyvažovaly humor mluveného slova něhou a často až sentimentem. Po Besídce zvláštní školy (1967) uvedli Š+G v Semaforu svá nejslavnější představení, většinou režírovaná Jánem Roháčem: mj. Besídku v rašeliništi (1968), Večer pro otrlé (1968) a sérii Návštěvních dnů (1967–71); pořady téhož názvu v Semaforu natáčela i Československá televize, sestřihy z nich natočil Panton na tři gramofonové desky.

5. prosince 1971 vážně nemocný Jiří Grossmann umírá. Šimek krátce vystupuje samostatně a v kritické chvíli přichází s nápadem „telefonického“ představení Zavěste prosím, volá Semafor (1972), který potom v různých modifikacích s úspěchem využíval až do konce své kariéry. Jeho novým jevištním partnerem se záhy stává Luděk Sobota, působící dosud v liberecké Ypsilonce. Sobota vytvořil osobitý komický typ nesmělého zmateného mladíka a od prvních představení si v Semaforu našel své publikum. Novou komickou dvojici, v níž si Miloslav Šimek čím dál více ponechával roli ne příliš akčního ironického glosátora, záhy rozšířil typ cholerika se značným organizačním zápalem, ztělesněný Petrem Nárožným. Písničky různých autorů v představeních Šimkovy skupiny tehdy zpívali Zuzana Burianová, Pavel Bobek či písničkářská dvojice Miroslav Paleček a Michael Janík, později k nim přibyla Valerie Čižmárová, krátce zde působili i Zdena Lorencová či Viktor Sodoma a k největším objevům této éry Šimkova souboru nepochybně patřila Jana Robbová. Kromě divadelních inscenací (mj. Třetí nejlepší představení na světě aneb Zázrak, 1973; Dva pestré týdny v oblastním muzeu, 1977) Šimek se Sobotou pravidelně vystupovali v Československé televizi, a to zejména ve vlastních programech Ze Soboty na Šimka (1973–1977) a Decentní večer (1977–1982), fragmenty představení zaznamenávaly i desky Supraphonu (Zavěste prosím, volá Semafor 1 a 2, 1976 a 1985; Ze Soboty na Šimka 1 a 2, 1976 a 1977; Návštěvní den č. 6, 1978 aj.).

Navzdory spoluúčasti dvou partnerů však Miloslav Šimek v této době autorsky jakoby osaměl: divadlo oscilující mezi textappealem a kabaretem byl v tomto uskupení nucen víceméně opustit, současně se z jeho pořadů postupně ztrácel původní intelektuální nadhled, neodmyslitelný od někdejších představení Š+G. Rozvržení komických rolí se během sedmdesátých let stabilizovalo, spolu s určitým úbytkem autorské invence však postupně vedlo k určité stagnaci. Petr Nárožný v této situaci využil nabídku k odchodu do Činoherního klubu. Šimek se Sobotou uvedli premiéru Návštěvního dne č. 7 (1980), ale jejich další nová společná představení již v osmdesátých letech nevznikala.

Miloslav Šimek situaci řešil hledáním partnera do nové autorské dvojice: spolu s Miroslavem Plzákem připravil hru Záviš kontra Březinová (1984), zatímco Luděk Sobota se spoluautorem Milanem Muchnou již bez Šimkovy účasti uvedl inscenaci Náměsíčná sonáta (1982). Nakonec se Šimek pokusil svou vůli po návratu k civilnímu a částečně improvizovanému projevu naplnit ve spolupráci s hercem Jiřím Krampolem; režie většiny jejich programů se ujal Richard Mihula. Ačkoli spoluautoři chtěli navázat na pořady typu někdejších Besídek (Besídka bývalých žáků zvláštní školy, 1986), ačkoli spolu začali psát povídky snažící se v jiných podmínkách rozvíjet „poetiku absurdity“, o kterou se dříve opíraly i povídky Š+G, a ačkoli Šimek Krampolovi svěřil dokonce i role neodmyslitelně patřící ke Grossmannovi (učitele René Kolíska, později i spisovatele Pupáka), zůstalo spíše u vnější nápodoby. K „silové“ komice Jiřího Krampola, vyvíjející se k režimem tolerované, někdy doslova komunální satiře a často našlapující za hranici podbízivosti, nedokázal Šimek najít a vytvořit potřebný protipól. Sám tedy většinou setrvával v roli glosátora, případně pouhého moderátora, jehož podněty „spouštěly“ Krampolovu komickou exhibici. Mezi zpěváky nadále setrvávali Pavel Bobek, Valerie Čižmárová a manželé Jana a Luboš Svobodovi, vrátila se Miluška Voborníková, herecky se stále více prosazovala komička Uršula Kluková, do souboru přibyli mj. Jana Mařasová a Petr Spálený. Také tato éra Šimkovy semaforské skupiny, divácky stejně úspěšná jako ty předcházející, je zdokumentována řadou televizních záznamů (pořad Zajíc v pytli, 1985–1989) a gramofonových nahrávek (mj. Kursy první pomoci, 1986; Neuvěřitelné situace, 1987).

Skupina Miloslava Šimka ze Semaforu odešla v roce 1990 na základě výzvy Jiřího Suchého, který se rozhodl budoucnost divadla opřít o ten typ humoru, poezie a hudby, na jehož základě vytvářel charakter Semaforu v šedesátých letech jako jeho spoluzakladatel. Šimek založil téhož roku Divadlo Jiřího Grossmanna, v němž v devadesátých letech působil zprvu nadále po boku Jiřího Krampola a Uršuly Klukové. Později se soustředil výhradně na politickou satiru: v divadle a televizi vystupoval spolu s někdejší moderátorkou zpravodajských relací Zuzanou Bubílkovou (S politiky netančím), s níž připravil i řadu knižních publikací.

Miloslav Šimek zemřel 16. února 2004. Záznamy jeho semaforských programů, připravených ve spolupráci s Jiřím Grossmannem, Luďkem Sobotou a Jiřím Krampolem, vycházejí v častých reedicích a nových kompilacích a povídky dokonce v nových nahrávkách.

Autor: mlp

Pokud chcete být informováni o novinkách v Semaforu stačí si zaregistrovat svůj mail

Michal Prokop a Semafor

Asi není nikdo z mé generace, koho by Semafor nějak neovlivnil, nezasáhl, nebo dokonce nevtáhl. Když jsme dospívali - zkraje šedesátých let - byl to fenomén...

...CELÝ TEXT...